Karel Kuča Atlas památek Česká republika vydalo v roce 2002 nakladatelství Baset www.baset.cz e-mail: baset@ok.cz Ukázka dvoustrany Zpět na hlavní stránku

1. vydání (2002), 2 svazky, 1450 stran, více než 13 000 památek, 3 550 měst
a vesnic, 6 200 fotografií, 50 plánů měst

Text, fotografie, mapy a plány © Karel Kuča, 2002, Obálka a grafická úprava © Karel Kuča, 2002, Vydalo © nakladatelství Miloš Uhlíř – Baset, 2002
ISBN 80-86223-40-X (soubor), ISBN 80-86223-41-8 (1. díl), ISBN 80-86223-42-6 (2. díl)

Předmluva / Jak s Atlasem pracovat / Česká republika - země památek

Předmluva

Dlouhá léta se zajímám o památkové bohatství Čech, Moravy a Slezska. Od mládí jsem se proto obklopoval dostupnou turistickou, vlastivědnou a uměleckohistorickou literaturou. Stále jsem však nenacházel knihu, která by dokázala skutečně názorně jednotlivá místa a stavby představit. Většinou šlo o více či méně podrobné výčty lokalit s popisem památek, doplněné jen v menší míře vyobrazením vybraných staveb. V podrobných příručkách je obvykle velmi obtížné odlišit skutečně zajímavé památky od těch ostatních. Ve výběrových encyklopediích zase celá řada velmi zajímavých staveb chybí. Mým zájmům nevyhovovaly ani klasické obrazové publikace, paradoxně především proto, že je v nich vlastně velmi málo obrázků. Vážnější zájemce o poznání památek má samozřejmě další možnosti. Jednou z nich je například dokumentace v památkových ústavech. Jenže mnoho cenných staveb, zejména z 19.–20. století, dále technických památek či lidových staveb, dosud není kulturními památkami. Nejsou chráněny a tedy ani dokumentovány.

Pokud jsem chtěl skutečně poznat památkový fond českých zemí a jeho nejzajímavější část představit v tomto Atlase památek, nezbylo než se vypravit do terénu a snažit se navštívit pokud možno všechny lokality. Začal jsem s tím již v roce 1978 a do dnešní doby se mi podařilo navštívit a nafotografovat naprostou většinu z přibližně 23 000 vesnic i dalších míst. Města jsem poznal všechna. Mnoho míst jsem navštívil opakovaně. Nejobjevnější byly tyto cesty z hlediska poznání lidové architektury a památkově hodnotných vesnic. Řada z nich dosud v literatuře vůbec nebyla uvedena.

Do Atlasu památek jsem vybral 3 558 lokalit. Tento počet umožnil neopomenout žádnou lokalitu, která si uvedení v celostátním přehledu zaslouží. Najdete zde samozřejmě všechny nejvýznamnější památky. Kromě toho jsem se snažil podchytit i regionální odlišnosti staveb a regionálně charakteristické jevy. Nejde jen o lidové stavitelství, ale též například o venkovské kostely, na nichž se místní stavitelské zvyklosti rovněž silně projevovaly, zvláště v pohraničních oblastech, kde byl silný umělecký vliv sousedních zemí. Atlas památek samozřejmě představuje též všechna města a vesnice, která se dodnes zachovala jako památkově hodnotný celek. A to bez ohledu na to, zda se jim již dostalo ochrany formou památkové rezervace nebo památkové zóny.

Již v průběhu sbírání materiálu jsem promýšlel, jak knihu koncipovat a uspořádat, aby poskytovala skutečně plastický a názorný obraz památkového bohatství českých zemí. Aby byla praktickou pomůckou jak pro běžného čtenáře, který hledá například inspiraci pro nedělní výlet, tak pro vážnějšího zájemce o některý druh památek či o některou oblast. Bylo zřejmé, že jedinou formou, která tento cíl naplňuje, je kombinace co největšího počtu fotografií s poměrně stručným textem, který přináší základní údaje o daném místě či stavbě. V případě měst a vesnic jde o dobu vzniku, o zaznamenání období či událostí, které se v jejich podobě nejvíce projevily, a zejména o odlišení lokalit hodnotných jako celek od lokalit, v nichž přetrvaly jen jednotlivé cenné památky. U jednotlivých památek je pak nejdůležitější kdo, kdy a pro koho stavbu postavil a popřípadě jak se dále vyvíjela. Nejdůležitější zásadou je to, že každá lokalita (kromě archeologických památek) je představena alespoň jednou fotografií. U památkově bohatších lokalit jezařazeno fotografií několik. Čtenář tak sám může dopředu zjistit, co v dané lokalitě skutečně uvidí – a rozhodnout se, zda ji chce navštívit. Největší část fotografií zařazených do knihy pochází z 90. let 20. století (do roku 2002). Zařazeny jsou i některé starší fotografie. Snažil jsem se, aby snímky zachycovaly aktuální stav památek, ale samozřejmě není v lidských silách provádět neustálou aktualizaci.

V rámci hesel jsou uváděny i některé méně významné památky, neboť při návštěvě každé lokality je praktické mít k dispozici pokud možno úplnou informaci (takové památky však již většinou nemohly být představeny na fotografiích). Atlas tedy celkem zahrnuje údaje o přibližně 13 000 památkách.

Karel Kuča

Jak s Atlasem památek pracovat?

Atlas je uspořádán abecedně. Je to nepochybně nejpraktičtější forma. Každá historická lokalita má své vlastní heslo. A to i tehdy, pokud je dnes administrativní součástí jiné obce či města. Smíchov je proto zařazen pod písmenem “S”, a nikoli v rámci Prahy. U hesla o Praze je nicméně zařazen odkaz – jak na Smíchov, tak na ostatní lokality hlavního města Prahy, která mají samostatná hesla. Stejně je tomu i u dalších aglomerací. V rámci hesla “Praha” jsou zařazena jen historická pražská města (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad). Odkazy upozorňují též na lokality, které jsou někdy uváděny pod různými jmény (například “Annín viz Svatý Mouřenec”, “Mouřenec viz Svatý Mouřenec”, “Benátky nad Jizerou viz Nové Benátky”, “Bobrová viz Horní Bobrová”, “Bohdaneč viz Lázně Bohdaneč”, “Skalka viz Vlastislav” a podobně). Stejnojmenné lokality (např. “Lhota”) jsou seřazeny nejprve podle historických zemí (Čechy, Morava, Slezsko) a potom podle nejbližšího města (nejčastěji toho, které bylo v letech 1850–1949 sídlem soudního okresu). Zatímco jména lokalit jsou vysázena bílým písmem na černém pozadí – například Albrechtice , odkazová hesla mají černé písmo na bílém pozadí – například Annín. Bílým písmem na šedém pozadí jsou v rámci hesla vysázena jména čtvrtí či částí měst – například Pisárky.

Abecední vyhledávání je účelné, pokud známe jméno lokality, o níž se chceme něco dovědět. Velmi často však naopak hledáme, co je zajímavého v konkrétní menší oblasti. Například v okolí našeho bydliště nebo místa, kde chceme strávit dovolenou. Hledaná oblast bude vždy jiná, podle momentální potřeby a zájmu. Proto by nebylo účelné jakékoli oblastní uspořádání knihy. Naopak ideální pomůcku pro takové vyhledávání poskytuje mapa. Na konci Atlasu jsou zařazeny mapové listy, které pokrývají celé území České republiky. Na nich jsou vyznačeny všechny v knize popsané lokality. Stačí tedy nalistovat si příslušný mapový list a zvolené lokality pak vyhledat v abecedně řazeném textu knihy. Vazba na mapu existuje

i obráceně: u každé lokality je uveden odkaz na mapový list. To je účelné zvláště tehdy, pokud listujeme knihou a zaujme nás některá neznámá památka, jejíž polohu chceme zjistit. Vyhledávání staveb podle autorství umožňuje rejstřík na konci Atlasu. Více informací o jednotlivých umělcích lze nalézt například v Encyklopedii světové architektury (V. Dudák a kol.) (viz Výběr ze základní literatury), kde jsou též vysvětleny jednotlivé odborné termíny, které se v Atlasu památek používají.

Mapové listy Atlasu slouží především jako mapový rejstřík. Nemohou nahradit podrobnou mapu. Proto je u každé lokality uveden ještě odkaz na číslo mapy a mapové pole turistických map Klubu českých turistů 1:50 000, které považuji za nejkvalitnější mapy pro vlastivědné poznávání českých zemí. Ukázka této mapy (Lednicko-valtický areál) je zařazena na konci mapové přílohy, stejně jako klad listů edice.

Na konci knihy jsou dále zařazeny přehledy památek, které má Česká republika na Seznamu světového dědictví UNESCO (včetně těch, které mají být postupně nominovány), dále národních kulturních památek, zpřístupněných památek, památkových rezervací a zón (městského, vesnického i krajinného typu), dalších hodnotných městských i vesnických sídel a chráněných území krajiny (národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní parky – všechny jsou zakresleny i na mapových listech).

Pouze technickými důvody je dáno rozdělení knihy do dvou svazků. V obou je zařazena stejná barevná mapová příloha.

Obsah hesla

Hlavním obsahem hesla o každé lokalitě je samozřejmě charakteristika místa a jednotlivých památek. Názvy staveb jsou pro přehlednost vysázeny tučným písmem. Jména jejich tvůrců (architektů či dalších umělců) jsou odlišena kurzívou. Údaje o památkách jsou stručné, neboť funkci popisu mnohem lépe nahrazují fotografie.

Kurzívou jsou uváděny rovněž odkazy na jiná hesla. Zaniklé památky (uváděné jen v souvislosti s památkami existujícími) jsou odlišeny [hranatými závorkami]. Pokud je v daném městě zavedeno orientační číslování domů v ulicích, je orientační (evidenční) číslo u popisovaných domů uvedeno. Popisné číslo domu je uvedeno vždy. Kompletní údaj pak vypadá buď takto: dům čp. 27 (Husova 5), nebo takto: dům čp. 27/5 v Husově ulici. První je vždy popisné číslo (27), zatímco orientační číslo (5) je za lomítkem. V některých městech je údaj čísla popisného doplněn ještě římským číslem (např. 287/IV.) nebo – v Litoměřicích či Kutné Hoře – kódem čtvrti (například 28p).

Pořadí, v němž jsou památky v rámci lokality uváděny, není dáno jejich hodnotou (od nejvíce k nejméně hodnotným), ale typem staveb a v jejich rámci buď abecedně nebo chronologicky.

U jednotlivých památek se neuvádí, zda jsou veřejnosti přístupné. Přehled zpřístupněných památek je totiž zařazen v samostatné příloze na konci knihy. V rámci hesla je upozorněno pouze na ty stavby, které jsou zcela nepřístupné a většinou se k nim nelze ani dostatečně přiblížit, popřípadě je fotografovat, neboť slouží například armádě či vězeňské službě.

Jsou-li na fotografii domy (usedlosti), u nichž se jmenovitě uvádějí popisná čísla, uvádějí se

v popisce vždy zleva, například: “domy čp. 20 a 19”. V levé části snímku je tedy dům čp. 20, vpravo od něj dům čp. 19.

Ne vždy se podařilo umístit fotografie na stejné stránce jako text, který o daném objektu informuje. Proto jsou na okrajích stránky umístěny šipky (ń,ď, đ) naznačující směr při hledání příslušné fotograie. Symbolem M jsou vyznačeny odkazy na barevné fotografie v mapové příloze na konci každého ze svazků.

Nejvýznamnější a nejnavštěvovanější památková sídla – městské památkové rezervace a některá další města – jsou mimoto doplněna též plány měst s vyznačením kulturních památek a památkově hodnotné zástavby. Vybrané památky jsou v nich označeny čísly, která jsou uvedena i v textu – například 27.

Záhlaví hesla každé lokality obsahuje kurzívou vysázené údaje, které umožňují jednoznačnou identifikaci lokality. Zejména proto, aby nedošlo k záměně s lokalitou stejného jména například v témže okresu, ale také proto, aby byla zřejmá administrativní příslušnost lokality a podobně.

• Jméno lokality (obvykle současný úřední název). Názvy lokalit městského charakteru jsou vysázeny VELKÝMI PÍSMENY , názvy ostatních lokalit Malými Písmeny .

• Případná starší česká nebo i německá verze úředního názvu (k roku 1935). Mohou se vyskytnout následující varianty:

Lučice = jméno je stejné v současnosti i v roce 1935, kdy ves měla jen českou variantu úředního názvu (Lučice)

Třešňový Újezdec dříve Újezdec = v roce 1935 se ves jmenovala Újezdec, německé úřední jméno nebylo zavedeno

Salajna dříve Kunrátov, Konradsgrün = v roce 1935 měla ves české úřední jméno Kunrátov a německé úřední jméno Konradsgrün

Nový Drahov dříve Rohr = v roce 1935 měla ves úřední jméno Rohr, které platilo jako německá i česká varianta

Olešovice dříve něm. Hangendorf = v roce 1935 měla ves české úřední jméno stejné jako v současnosti (Olešovice), vedle toho však měla i německé úřední jméno Hangendorf

• Vzdálenost (vzdušnou čarou) a směr od nejbližšího města (obvykle sídla soudního okresu k roku 1935); např. 5 km SSV od Městce Králové

• Okres – např. okres Šumperk. Uveden je současný okres, platný obvykle od roku 1960 (v roce 1996 přibyl nový okres Jeseník, jinak docházelo v celém tomto období jen k přesunům jednotlivých obcí). Podle informací platných v době uzávěrky knihy mají současné okresy k 1. 1. 2003 v podstatě zaniknout. K témuž datu mají jejich roli částečně převzít obvody obcí s rozšířenou působností, ale tyto obvody dosud nejsou definitivně vymezeny, proto je neuvádím.

• Obec: Příslušnost lokality k obci. Pokud je lokalita současně sídlem obecního úřadu, pak se údaj o obci vypouští.

• k. ú.: Příslušnost lokality ke katastrálnímu území. Uvádí se jen pokud název katastrálního území není shodný s názvem lokality.

Všechny administrativní údaje jsou podle stavu v březnu 2002.

• kód CZ: Jde o nový číselný kód v číselné řadě 1–99999, který jsem zpracoval pro potřeby vlastivědné evidence lokalit (včetně zaniklých). Všechny úřední číselníky (obcí, částí obcí, základních sídelních jednotek a podobně) totiž musejí odpovídat momentálnímu stavu administrativního uspořádání země, takže neobsahují lokality, které dnes jako žádné administrativní jednotky neexistují (což je například naprostá většina hradních zřícenin situovaných stranou od měst či vesnic, ale také řada malých vsí). Důvodů, proč nelze žádný z těchto číselníků plně využít, je více a na tomto místě není možné je podrobně uvádět. Proto vznikl číselník kódů CZ, jehož kódy jsou stabilní. Kód CZ umožňuje zjistit o příslušné lokalitě celou řadu skutečností, například současnou i historickou administrativní příslušnost. Systém těchto kódů se začíná užívat například v oboru památkové péče a cestovního ruchu.

• atlas: mapový list atlasu (na konci knihy); např. 15a-1, kde 15 je číslo mapového listu, a znamená horní polovinu listu (b označuje polovinu dolní) a 1 znamená jedno ze čtyř polí příslušné poloviny listu:

Mapový list 15

• KČT: Číslo mapy (map) a mapového pole v edici map Klubu českých turistů. Přehled čísel celé edice je spolu s kladem listů zařazen v mapové příloze.

Českou republiku (české země) tvoří historické země Čechy a Morava a menší část Slezska, jehož převážná část nyní náleží Polsku.

Nejstarší vrstvu památek představují terénní pozůstatky opevněných sídlišť od pravěku po raně slovanskou dobu, které nejčastěji nazýváme archeologickými památkami. Významné postavení mají mezi nimi keltská oppida, raná přemyslovská hradiště a někdejší hlavní střediska Velkomoravské říše.

Chronologická řada zachovaných architektonických památek začíná románským slohem (s několika stavbami předrománskými). Zvláště výrazná je skupina českých románských rotund a jihomoravských karnerů, významné jsou ale i bývalé románské klášterní chrámy, ač v řadě případů zachované jen zčásti (např. krypty). Opomenout nelze evropsky významnou skupinu pražských románských domů, zachovaných rovněž jen ve spodních a zejména podzemních částech nynějších objektů.

Velmi početné jsou památky gotiky, které můžeme obdivovat v širokém spektru od drobných vesnických kostelů po velké městské a klášterní chrámy a od tvrzí po mohutné hrady (většinou zachované jen v podobě zřícenin). Jestliže již v románské době se v českých zemích prolínaly umělecké vlivy různých evropských oblastí, ve vrcholném středověku bylo toto postavení českých zemí jako křižovatky uměleckých vlivů ještě výraznější. Střetávaly se zde vlivy francouzsko-německé s podněty podunajskými a rovněž s vlivy severskými, reprezentovanými cihlovou gotikou ve východní části Polabí a v české části Slezska. Gotické Čechy však nebyly pouhým pasivním příjemcem cizích vlivů. V době Karla IV. a Václava IV. (od 40. let 14. století do začátku husitských válek) vystupovaly jako významné tvůrčí umělecké centrum. Nejprve to byla tvorba Petra Parléře v Praze a středním Polabí, posléze pak specifická, maximálně odhmotněná a na optické vnímání chrámového prostoru soustředěná česká senzuální gotika, která se rozvíjela zejména v polabské oblasti a v jižních Čechách. Tam také (podobně jako na Moravě) umělecký vývoj pokračoval i v době husitských válek, které znamenaly nenahraditelné ochuzení českých zemí o značné množství velmi hodnotných staveb.

Přední postavení v dějinách evropské architektury získaly Čechy znovu v období vlády Jagellonců. Pozdně gotická tvorba Benedikta Rejta (Rieda) v Praze a Kutné Hoře nalezla protiváhu v rožmberských jižních Čechách a na Dolní Moravě, kde se prosadila těsná vazba na podunajskou tvorbu. Pozoruhodná je i pozdně gotická stavební produkce na pernštejnských panstvích ve východních Čechách a na moravské Vysočině.

V období renesance prožívaly české země, které se roku 1526 staly součástí rakouské habsburské monarchie, příznivý hospodářský vývoj, odehrávající se v ovzduší náboženské tolerance. Přijetí renesance bylo v českých zemích poměrně časné (především opět na pernštejnských panstvích) a přes přežívání gotické tradice zde tento – původem italský sloh – zcela zdomácněl. Charakteristickým stavebním typem se – zejména na Moravě – stal zámek s arkádovým nádvořím. Kromě staveb vycházejících z italských vzorů má významné postavení i malebná tzv. česká renesance, stejně jako ze Saska a Slezska se šířící vlivy renesance severské. Díky dvoru císaře Rudolfa II. se Praha na přelomu 16. a 17. století stala důležitým ohniskem manýristického umění, zastoupeného i stavebními realizacemi.

Od 2. poloviny 15. století do 16. století se české země změnily v zemi rybníků. Rybniční soustavy, doplněné promyšlenými napájecími a odvodňovacími stokami, jsou dodnes (zejména v jižních Čechách) významným dokladem technických schopností jejich tvůrců a tvoří obraz krajiny.

Renesanční obraz českých zemí bohužel z velké části zničily ničivé důsledky třicetileté války. O to větší možnosti uplatnění zde získal barok, zprvu ideologicky spojený s vítězstvím katolické habsburské strany. Vývoj baroku v českých zemích začal přejímáním cizích, převážně italských a španělských vzorů. Zatímco na Moravě pokračovala vazba na italský a později především vídeňský barok i v 18. století, Čechy v 1. polovině 18. století vyspěly ve svébytné umělecké centrum, v němž vývoj středoevropského baroku vyvrcholil. Stalo se tak v tvorbě Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů a snad ještě více v díle Jana Santiniho, jenž v řadě svých staveb dospěl k jedinečné syntéze baroku s gotikou. Některé stavby navrhoval i pro moravské kláštery.

Těžiště barokní architektury bylo sice ve stavbách kostelů a zámků, barokní architektura však plně ovládla i městský urbanistický prostor (včetně měšťanských domů) a celý český a moravský venkov a krajinu. Ta v této době získala nové dominanty poutních areálů, k nimž obvykle vedly komponované aleje. Prostředí sídel i krajiny bylo obohaceno nesčetnými barokními sochami a drobnými stavbami kapliček či božích muk. Barokní stavitelství reprezentují i fortifikační stavby, třebaže dvě nejvýznamnější pevnosti (Terezín a Josefov) vznikly až v době klasicismu.

Z 18. století a z počátku 19. století pochází také převážná část památek lidové architektury, která je v českých zemích mimořádně početná a rozmanitá a odráží rovněž stavební vlivy sousedních zemí. Na většině území převažují (nebo převažovaly) stavby roubené, obvykle přízemní, v některých oblastech (zejména v severních Čechách) i patrové. Na šumavské Volarsko pronikl i roubený alpský dům. Hrázděná konstrukce charakterizuje široký pruh pohraničního území od Tachova po Frýdlant. Nejbohatších forem dosáhla na Chebsku. Pro moravské úvaly je typická hliněná konstrukce přízemních domů.

Ve 2. třetině 19. století vznikl též evropsky jedinečný fenomén jihočeského tzv. rustikálního (selského) baroku, který se uplatnil při tehdejší celkové přestavbě vesnic v blatských oblastech (Soběslavsko, Třeboňsko, Hlubocko, Písecko, podhorské Volyňsko). Tvarově nesmírně bohatá tvorba vesnických zedníků propojila jednotlivé prvky baroku, klasicismu i historizujících slohů do zcela originálních forem.

Klasicistní architektura slohová se prosadila nejen při výstavbě či přestavbách zámků a kostelů, ale nově i při budování prvních lázeňských měst (Františkovy Lázně, Mariánské Lázně), ale též továren. Zdomácněla a zlidověla také ve vesnické výstavbě (zejména na Broumovsku, Úštěcku a v některých částech jižních Čech).

Velmi početné jsou v českých zemích památky tzv. historizujících slohů, zejména romantické a puristické novogotiky, ale též neorenesance včetně jejího specificky českého proudu aj. Z období 2. poloviny 19. století a z počátku 20. století pochází i řada technických památek, dokladů postupného rozvoje průmyslu a dopravy a novodobých postupů v zemědělství.

České země, především větší města, mají řadu památek secese a architektury moderny. Světově unikátní architektonický projev představuje kubismus, který na počátku 20. století vznikl v Praze. Po vzniku československého státu v roce 1918 se kromě tradicionálně chápané architektury uplatnil také funkcionalismus (včetně purismu a konstruktivistických tendencí), zastoupený kromě Prahy, Brna a Zlína i v řadě menších sídel. Ze 20.–30. let 20. století pochází také řada pozoruhodných technických staveb. Z uniformity moderní architektury 2. poloviny 20. století vystupuje jen tzv. socialistický historismus, importovaný z tehdejšího Sovětského svazu. V jeho intencích byla vybudována nová města, zejména Poruba, Havířov, Ostrov a další. Od osmdesátých let 20. století a zejména v letech devadesátých se ve stoupající míře uplatňují i soudobé architektonické trendy (postmoderna, dekonstruktivismus, high-tech).

– – –

Jak naznačil tento nejstručnější exkurs, je památkové bohatství českých zemí skutečně neobyčejně rozmanité a pestré, a to jak z hlediska zastoupení jednotlivých slohů, tak z hlediska regionálních forem i vlivů širších evropských kulturních okruhů. K tomu všemu přistupuje i zřetelná odlišnost Čech vůči Moravě a obou těchto zemí vůči Slezsku.

Z památkového hlediska jsou více či méně zajímavé všechny oblasti Čech, Moravy a Slezska. Z hlediska výskytu památek a památkově hodnotných sídel existují samozřejmě rozdíly, které jsou podmíněny například specifickými přírodními podmínkami, historickým vývojem a samozřejmě i různou hustotou sídelní sítě v jednotlivých oblastech. Hustota sídel v Čechách je obecně vyšší než na Moravě, kde převažují větší vesnice (zejména v nížinných oblastech).

Vůbec největší vliv na nynější početní zastoupení památek a památkových sídel v jednotlivých částech státu měl však novodobý vývoj v období totalitních režimů. V období let 1938–89 utrpělo památkové bohatství českých zemí bohužel závažné ztráty, jejichž rozsah se v jednotlivých oblastech často výrazně lišil. Například obraz jižních Čech (kromě pohraničí) je zásadně odlišný od obrazu hnědouhelné pánve Podkrušnohoří nejen proto, že jde o dvě umělecky podstatně odlišné oblasti Čech, ale bohužel také proto, že míra zachování památek i celé historické krajiny je tam naprosto rozdílná. Ale stejně je tomu i v mnohem menším měřítku, v rámci samotných jižních Čech, kde téměř intaktně dochované blatské oblasti ostře kontrastují s pohraničním, dříve etnicky německým územím, kde historická sídelní síť z převážné části úplně zanikla.

Tragickou předzvěstí těchto hlubokých změn v obrazu krajiny, sídelní sítě i památkového bohatství českých zemí bylo období 2. světové války a nacistické německé okupace (1938–45). Důsledkem okupačního záboru bylo zničení řady synagog a obecně genocida židovského obyvatelstva, která české země ochudila o významnou součást kulturní identity.

V závěru války se ani české území nevyhnulo válečnému ničení. Zejména průmyslová centra byla postižena spojeneckým bombardováním. Nejhůře bylo zasaženo historické jádro Ústí nad Labem. Frontové boje pak nejsilněji poškodily Opavsko. Zcela zničena byla Osoblaha, mimořádně těžké ztráty utrpěla Opava, Krnov, Fulnek, Bílovec, Dvorce a další města, včetně Moravského Krumlova na jižní Moravě.

V letech 1945–46 došlo v reakci na nacistický teror k bezprecedentnímu zásahu do národnostní skladby obnoveného státu. Německé obyvatelstvo bylo až na výjimky násilně vysídleno, takže celé rozsáhlé oblasti, zvláště v pohraničí, zůstaly liduprázdné a následně byly jen částečně dosídleny. Dovršení tragického vývoje stavební podoby českého pohraničí znamenal nástup komunistické diktatury v roce 1948. Státní hranice vůči západnímu Německu (od Ašského výběžku k Lipnu) a Rakousku byly postupně neprodyšně uzavřeny a vzniklo zde uzavřené hraniční pásmo, několikrát rozšířené. Byly zde zřízeny i vojenské prostory Dobrá Voda (po roce 1989 zrušený) a Boletice. Další vojenské prostory byly vytvořeny také v dalších oblastech, odkud bylo vyhnáno německé obyvatelstvo: na západě Čech to byl Slavkovský les (dočasně, též kvůli uranovým dolům) a Doupovské hory, na severu Čech Ralsko (po roce 1989 zrušené), na severní Moravě Oderské vrchy (Libavá). Stejnému osudu neunikla ani některá území v českém a moravském vnitrozemí: Brdy, Milovicko (po roce 1989 zrušené) a část Drahanské vrchoviny (Březina). Některá z těchto území (Milovice, Ralsko) využívala armáda již dříve, ale v mnohem menším rozsahu. Rozsah vojenských prostorů vůči území státu byl v českých zemích zřejmě vůbec největší ze všech zemí tzv. socialistického tábora. Totéž lze říci také o ničivých důsledcích. Na území hraničního pásma i vojenských prostorů došlo k plošné destrukci všech památek i celých sídel (až na výjimky). Z měst byl nejhůře postižen Doupov (zcela zaniklý), Čistá – dříve Město Litrbachy (zcela zaniklá), Cetviny (přetrval kostel), Kuřívody, Horní Slavkov a Město Libavá. Z jednotlivých památek lze jmenovat například zámek v Maříži (u Slavonic).

Uchráněny ale nebyly ani ty pohraniční oblasti, které uzavřeny nebyly. Řada vesnic, zvláště v horských oblastech, byla zbořena (nebo postupně zanikla v důsledku opuštění); lze jmenovat například jižní Českokrumlovsko, Krušné hory, Orlické hory, podhůří Králického Sněžníku aj. Například na Chebsku byla zbořena celá řada středověkých hradů a tvrzí (Horní Hraničná, Podhrad, Slavice, Vackovec). V Aši došlo k téměř úplné destrukci historického jádra města. Mnoho vesnic a měst ustoupilo výstavbě velkých vodních nádrží (Horní Vltavice na Lipně, Přísečnice v Krušných horách, Dolní a Horní Kralovice a Zahrádka na Želivce). V kulturním světě byla zcela nebývalá devastace podhůří Krušných hor povrchovou těžbou hnědého uhlí. Zanikly zde desítky vesnic a menší města (Ervěnice, Dolní Jiřetín, Kralupy u Chomutova, Kopisty). V této oblasti přitom existovala mimořádná koncentrace hodnotných památek. Zanikly zde například renesanční zámky v Ahníkově a Prunéřově, barokní zámky ve Vernéřově či Milžanech (u Kadaně) či barokní špitál v Duchcově. Úplně zbořeno (kromě novodobých čtvrtí) bylo i velké, původně královské město Most a pouze děkanský kostel byl přesunut na nové místo. Těžce postižena byla celá pánevní oblast Sokolovska. Celkem v období komunistické vlády v českých zemích zaniklo více než dva tisíce sídel. Z mnoha dalších sídel v pohraničí zůstala pouhá torza. Počet zaniklých hodnotných staveb nelze ani přibližně vyčíslit, neboť například kromě kostelů a zámků šlo také o nikde neevidované stavby lidové architektury.

K této smutné bilanci je bohužel nutno připočítat i památky, které byly zbořeny v ostatních vesnicích a městech. Namátkou lze uvést pozdně gotický kostel v Hustopečích, zámek a radnici v Mimoni, tvrze v Hrušově (u Benátek nad Jizerou) či v Milčevsi (u Žatce), hrad v České Lípě, zámky v Odrách, Černousích (u Frýdlantu), Debrníku (u Železné Rudy), Chlumci (u Chabařovic), Kozlově (u Bochova), Soběsukách (u Žatce), Svojkově (u Nového Boru), Širokých Třebčicích (u Podbořan), poutní kostel nad Verneřicemi, novorenesanční nádraží Těšnov v Praze a mnoho synagog i jiných židovských památek. Vinou nedocenění zanikly i četné industriální památky například v Ostravě či Kladně. Některé památky zanikly neúmyslně; uveďme například požár dřevěného kostela v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm. Nelze opomenout ani estetické zničení či rozrušení historických jader či předměstí řady měst (Kadaň, Mladá Boleslav, Strakonice, Prachatice) a nepočítaně vesnic. Výrazné narušení znamenala zcela necitlivá typizovaná výstavba včetně panelových sídlišť. Materiální a zejména kulturní ztráty způsobené komunistickým režimem tak převyšují snad všechny předchozí katastrofy včetně husitských válek či války třicetileté. Nebýt toho, mohl mít Atlas památek ve zvoleném pojetí nikoli dva, ale určitě tři svazky...

Díky úsilí především státní památkové péče nebyly škody ještě větší. Záchranné snahy začaly hned po skončení 2. světové války. Již roku 1950 bylo vybráno k plošné ochraně 30 památkově nejhodnotnějších měst a v roce 1958 byl přijat první tzv. památkový zákon. Pokud jde o záchranu lidové architektury, sehrála mimořádně důležitou roli vlna tzv. chalupaření, které se rozšířilo mimo jiné jako reakce na politický vývoj po roce 1968. Již v období komunistického režimu dosáhla památková teorie i praxe v českých zemích mimořádně vysoké úrovně, a to v ochraně jak jednotlivých památek, tak celých sídel. Díky změně politické situace začaly po roce 1989 opravy několika set dosud zanedbaných či zdevastovaných památek. Památkové regenerace se dočkala většina historických jader měst.

Přesto zůstává dosud mnoho památek bezprostředně ohroženo v důsledku havarijního stavu. Několik památek proto zaniklo i v 90. letech 20. století. Nejnověji byl památkový fond těžce ochuzen v roce 2002 požárem dřevěného kostela v Hrabové. České země si však další ochuzení památkového fondu již nemohou dovolit ani z hospodářského hlediska. Památky jsou totiž bezesporu mimořádně cenným kapitálem, na nějž se bezprostředně váže rozvoj cestovního ruchu, nemluvě o nenahraditelné hodnotě památek pro zachování historické a kulturní identity českých zemí.

Překvapivě ani v současné době není ochrana památek úplnou samozřejmostí. Jestliže v nedávné minulosti bránila “výstavbě socialismu”, nyní se někdy zdá být překážkou “budování kapitalismu”. Jednotlivé památky i celá sídla musí i dnes překvapivě často vzdorovat snahám některých architektů, kteří zcela v duchu předválečného dogmatického funkcionalismu považují veškerou historickou stavební tradici za překážku dalšího rozvoje sídel. Výsledky těchto snah je možno objektivně posoudit například v historickém jádru Prahy. Velké nebezpečí představuje také tlak na komerční využívání a kapacitní přetěžování historických staveb i novostaveb. V našich městech i vesnicích existuje velké množství míst i větších ploch, které umožňují, ba přímo vyžadují tvůrčí dotvoření současnou architekturou. Bylo by neomluvitelnou hloupostí, kdyby se nová výstavba místo toho realizovala na úkor dochovaných památkových hodnot.

Jedním z hlavních cílů Atlasu památek je proto představení památkového fondu českých zemí v co největší šíři. Jen poučená široká veřejnost může být nejlepším přirozeným ochráncem dochovaného stavebního bohatství. Může se při tom také opřít o Listinu základní práv a svobod, která v článku 35 obsahuje ustanovení, že “Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem” – v případě České republiky především zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Atlas památek vychází u příležitosti Roku kulturního dědictví Organizace spojených národů 2002, který vyhlásilo Valné shromáždění Organizace spojených národů.

Zpět na hlavní stránku SOVAMM